wwolfs.cz s úctou k minulosti & láskou k budoucnosti

Nastražil jsem trochu překvapeně uši, po jejích slovech ohledně pralesa. Ještě před pár měsíci by mi to přišlo jako nesmysl, ale na rozličné podnebí už jsem si zde zvykl. Ani tak jsem však nemohl potvrdit, či vyvrátit její domněnku.
"Obávám se, že... nevím. Nikdy jsem tam nebyl," přiznal jsem. Trochu neochotně. Ale nebyl jsem tu tak dlouho, abych mohl sloužit jako spolehlivý zdroj informací, i když mě to značně iritovalo. Nerad jsem byl neužitečný. "Okolí tu nemám ještě moc prozkoumané. Ale můžeme se tam podívat," navrhl jsem nakonec, aby z mých řečí aspoň něco měla. Nevadilo mi se tam podívat, sám jsem byl zvědavý, jako takový prales kousek od našeho lesa vypadá. Navíc bych asi měl mít aspoň nějaký přehled o okolí. Aktuálně to byla docela bída.

Vlčice vypadala přátelsky, aspoň na první pohled. Trochu jsem couvl, abych jí nenarušoval osobní prostor a posadil se. "Těší mě, Nessie," hlesl jsem a snažil se na ní moc nevejrat, i když ty modré znaky přitahovaly mojí pozornost víc, než bych si přál. Nejistě jsem tedy těkal pohledem všude možně. Pak jsem se jen trochu nejistě pousmál.
"Já jsem Artem. Ano, myslím že už ano. Ale žiji tu jen chvíli. Bydlím v lese kousek odsud," řekl jsem a podíval se směrem ke Smrkovému lesu, aby moje slova dávala o něco větší smysl. Chvíli jsem na něm přitom zůstal vyset pohledem a čekal, zda bude mít Nessie něco na srdci, nebo si půjdu dál po svých. úplně jsem jí nechtěl brzdit v jejích plánech, ať už byly jakékoliv. I když sám jsem domů zrovna moc nepospíchal. Pokud tam pořád byla matka Polárnice, stejně mi bylo jasné, že mě tam žádné vřelé uvítání čekat nebude. Lehce jsem si povzdechl.

//Smrkový les

Jak jsem pomalu opouštěl svůj les a vzdaloval se známému kraji, uvědomil jsem si, že se opět trochu ochlazuje. Zjevně jsem se opět vydal směrem věčného sněhu, což mě úplně netěšilo. I ve Smrkovém lese byla zima, pro mě úplně dostačující. Tady jsem cítil zmrzlou půdu pod packami. Lehce jsem si povzdechl a rozhlédl se. Nikoho jsem neviděl, ale to mi nevadilo. Stačilo mi jen projít zdejší oblast, nezmrznout a zase se vydat domů, abych si mohl odškrtnout jeden z úkolů ze svého seznamu.
Trochu jsem zrychlil a teprve v tu chvíli jsem si všiml vlčice, která šla naproti mně. Zastavil jsem a letmo si jí prohlédl. Měla zvláštně zbarvený kožich, takový, který jsem tu ještě neviděl. Modré odznaky a jasné oči, ze kterých bylo těžké spustit zrak. Překvapeně jsem zamrkal.
"Ah.. zdravím. Omlouvám se," řekl jsem, neboť jsem jí v podstatě zaterasil cestu. Nebyl v tom úmysl, asi jsem byl prostě myšlenkami někde jinde. To se mi poslední dobou stávalo docela často.

Ani jsem se nenadál a pohltil mě spánek. Byl neklidný a slabý, asi ani netrval moc dlouho. Když jsem otevřel oči, byla hluboká noc. Vstal jsem a vyšel ven z jeskyně, abych zavětřil. Cítil jsem tu pořád Polárnici i její matku. Nevadilo mi to, byl jsem rád, že se shledaly a vlastně... aspoň nebyl les úplně mrtvý. Původně jsem sice chtěl jít zkontrolovat Amaranta, jestli je pořád u řeky, ale nakonec jsem to přehodnotil. Vydal jsem se o kus dál, abych více poznal okolí. Než jsem odešel z lesa, zavyl jsem, abych dal především polárnici najevo, že odcházím a jakým směrem se vydávám. Nechtěl jsem však jít nikam daleko.

//Pláně

V nastalé situaci, která mi nebyla zrovna dvakrát příjemná, se mě snažila podržet Polárnice. Ačkoli... jakmile zmínila zranění, trochu jsem se ošil. Nechtěl jsem s její matkou, která by mě zjevně nejradši viděla kdekoliv jinde, jen ne tady, řešit mojí tlapku. Která navíc nebyla tak vážně zraněná, aby stále za další konverzaci. Když na ní však přišla řeč, najednou jsem ucítil ostré bodnutí a povzdechl si.
"Jsem v pořádku," ujistil jsem jí, nebo spíše je obě. "Jen jsem... eh. Jen jsem si o něco udělal díru v tlapce," dodal jsem a snažil se ignorovat ten fakt, že si připadám jako totální trouba. Přemýšlel jsem, co dál a nakonec se rozhodl, že je nechám aspoň chvíli o samotě.
"Půjdu si odpočinout, je tu v srdci lesa jedna větší jeskyně. Kdyby něco, budu tam," řekl jsem, jemně se na obě pousmál a rozpajdal se tam. Vlastně jsem se docela těšil. Byl jsem unavený. Ta procházka až do zasněženého světa mi dala poměrně zabrat. Byl jsem rád, že jsem doma.

Když jsem došel do jeskyně, lehl jsem si hned u vchodu, hodil bok a a bezděky koukal ven do lesa. Přemýšlel jsem, co dál. Kde je vůbec Amarant? Zůstal u řeky? Vzhledem k jeho nešikovnosti, kterou jsem viděl při posledním setkání jsem doufal, že si neublížil, nebo se třeba někde nezasekl. Možná bych se tam měl jít později podívat, rozhodl jsem se nakonec, ale prozatím jsem se rozhodl odpočívat.

Nečekal jsem takovou reakci ohledně smečky, o to mileji jsem však byl jejím rozhodnutím překvapen. Pousmál jsem se.
"Budu moc rád," odvětil jsem na to rázem, ale to už si to pelášila najít svojí záhadnou příbuznou. Já jsem tak rychle neběžel, neb zranění mě stále poměrně omezovalo, ale z dohledu jsem jí neztratil. Nemuseli jsme hledat moc dlouho a jeden ani nemusel být Einstein aby pochopil, že ta vlčice je její matka. Když jí pak nazvala dcerou, jen mě to utvrdilo v domněnkách.
Nechtěl jsem narušovat jejich setkání a tak jsem byl ticho, došel jsem kousek od nich a posadil se, mlčky je pozorujíc. Byl jsem rád, že Polárnice našla svojí matku, ovšem matka zjevně už nebyla tak nadšená z toho, že Polárnice našla mě. Když do mě zabodla své oči, v první chvíli jsem znejistěl, ale pak jsem hrdě narovnal hlavu a vzpomněl si, že jsem přeci velký alfa vlk.
"Jsem Artem," řekl jsem pevným, leč milým a klidným hlasem. Evidentně mě měla v merku, abych něco nevyvedl. Už jsem chápal, kde se v Polárnice brala ta přirozená nedůvěra a lehce jsem se pousmál.

// Kamenná tulácká stezka

Když jsme dorazili do smrkového lesa, slunce začalo pomalu zapadat. Byl jsem rád, že jsem se vrátil domů ještě předtím, než krajinu zahalil plášť noci. Polárnice se pořád nechtěla smířit s tím, že moje jméno prostě je, a nic víc za tím není, ani nikdy nebylo. Pousmál jsem se. Bylo zřejmé, že jsme vyrůstali ve zcela odlišných společnostech, s jinými pohledy na svět.
"Na moje nepodstatné otázky nebyl nikdo zvědavý," vysvětlil jsem jen prostě, ale víc už jsem to nerozmazával. Evidentně jsme uvízli na mrtvém bodě a nebylo moc možností, jak jsme se z něho mohli někam dostat. A i moje společnice nakonec sama řekla, ať to nechám tak, tak už jsem se tím nezaobíral.
Packa mě po delším výšlapu už dost bolela, tak jsem na okamžik zastavil a zamyslel se. Netušil jsem, co bych mohl říct zajímavého o své rodině. Nebylo na tom vzpomínání nic moc hezkého, ani nic, co by dle mého znělo za zmínku.
"No, matka byla odtažitá, královna všech ledových královen," řekl jsem a pousmál se. Nezazlíval jsem jí to, prostě to tak bylo. "A otec... jak už jsem říkal, zajímaly ho výsledky. A úspěchy. Nebylo moc dalších věcí, jakými by se mu dalo zavděčit. Ale zvykl jsem si. Jakmile jsem byl dost starý, odešel jsem a hledal svoje místo ve světě někde jinde. Necítil jsem se tam moc doma," vysvětlil jsem a přitom se posadil."Nějakou dobu jsem se toulal, a pak... jsem přišel sem. Teď žiji tady. Rád bych... rád bych zde založil smečku," svěřil sem se trochu nejistě se svým plánem.
Když mi začala vyprávět o mátě, pak mi teprve dávalo smysl její nadšení, s jakým na tohle místo přiběhla. Nastražil jsem uši a poslouchal. "Páni," hlesl jsem. "Kde jste se to naučila?" zeptal jsem se zvědavě a pohlédl na ní s otazníčky v očích. Přitom jsem i já zacítil něčí pach. Vlčice... a přišlo mi, že Polárnici asi blízká, dle toho, jak se začala rozhlížet. Navíc jejich pachy byly podobné.
"Chcete jí najít?" navrhl jsem a opět se zvedl.

// Polární skála

Na její otázku jsem souhlasně přikývl. Bylo to přesně tak.
"Opravdu nevím," přiznal jsem, ale z mého tónu bylo jasně slyšitelné, že mě to moc netrápí. "V naší rodině se řešily jiné věci, než jména. Daleko důležitější pro rodiče bylo, abychom byli schopní, nejlepší úplně ve všem. Dril, disciplína a síla. Na to se u nás hrálo," vysvětlil jsem ve zkratce své společnici, jak se věci mají. Vyčítal jsem jim to? Ne, na jednu stranu bych možná dnes nebyl tam, kde jsem. Na druhou stranu jsem si moc dobře pamatoval sebe jako malé vlče, které se cítilo nemilované. Na chmurné myšlenky teď není vhodná chvíle, napomenul jsem se a lehce střihl ušima. Cítil jsem zde vlčí pachy a bylo jich poměrně dost. Byl jsem z toho také trochu nervózní.
Polárnice zamířila směrem ke Smrkovému lesu, čemuž jsem se rozhodně nebránil. Byl jsem rád, že se vracím domů. A tak jsem se rozpajdal a trochu přidal tempo, abychom odsud zmizeli.

// Smrkový les

Její otázka mě trochu překvapila. Nikdy jsem nad svým jménem takhle nepřemýšlel. Prostě jsem se tak jmenoval a hotovo. O to víc jsem musel přemýšlet, co jí na to mám vlastně říct.
"Hm," zamručel jsem jenom přitom, jak jsem se snažil přijít na rozumnou odpověď. Ale na nic světoborného jsem nepřišel. "Nevím. Moje matka se tak rozhodla," řekl jsem s mírným pousmáním a zvedl se, když můj návrh přijala. Ulevilo se mi. Kdybych dostal košem, asi by to dost podrylo moje sebevědomí.
Zamrkal jsem při nabídce pomoci a pohlédl na packu. Netušil jsem, jak by tomu chtěla pomoct, ale rozhodně jsem nebyl proti. "Jistě," odsouhlasil jsem, a pak už se vydal do světa, s lehce pajdavou chůzí. Byl jsem rád, že tohle místo opouštíme. Zima - aspoň v takovéhle míře - nebyla nic pro mě a zde jsem se v tom jen utvrdil.

// Kamenná tulácká stezka

Lehl jsem si a olízl si zraněnou tlapu. Nechtěl jsem Polárnici rušit během jídla, tak jsem mlčel a koukal ven. Začínalo se mi jednak stýskat po mém lese, a druhak mi moje tělo dávalo dost jasně najevo, že bych tu neměl být. Vydechl jsem, až mi z čumáku vyšel dým.
"Moc hezké jméno," hlesl jsem nakonec po menší odmlce a doufal, že to nevyznělo moc... no... vtíravě? Pak jsem opět chvíli mlčel a nakonec se rozpovídal.
"Rád bych prošel ještě kus zdejšího světa, než se vrátím do Smrkového lesa. Nechtěla byste... no," ošil jsem se. Tohle jsem moc neuměl a připadal jsem si trochu hloupě. "Nechtěla byste jít se mnou?" zeptal jsem se nakonec a možná jsem se začal i trochu červenat, jen to naštěstí nebylo přes ty chlupy vidět. Nojo, tohle mi moc nejde...

Spokojeně jsem se po té pochvale zavrtěl. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Ne, že bych potřeboval být vychvalován do nebes, ale po té patálii, co jsem jí připravil o kořist, mě to potěšilo. Pro mě to byl takový menší úspěch.
Můj návrh o úkrytu si promýšlela poměrně dlouhou dobu. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych pro ní mohl být potencionální hrozba. Byl jsem pořád poměrně mladý, naivní a možná i trochu zbrklý, ale bez důvodu někomu ubližovat nebo přát něco špatného? To mi podobné nebylo. Jenže to ona vědět samozřejmě nemohla, a chápal jsem, že obezřetnost je na místě. Olízl jsem si čumák od krve a jen tiše čekal, jaké bude její rozhodnutí. Jen mi přitom už zase začal mrznout zadek.
Nakonec souhlasila. Spokojeně jsem se pousmál. "Jsem Artem. A jak zní vaše vznešené jméno?" zeptal jsem se s trochu spikleneckým pohledem, než jsem vzal zajíce do tlamy a vydal se na cestu. Úkryt nebyl daleko, ale roztržená tlapka mi cestu dělala poněkud nepříjemnou. Nenechal jsem si však zkazit náladu. Když jsme došli k velké jeskyni, otočil jsem se na svou společnici s pohledem, který říkal "jsme tady."
Šel jsem jako první, pro případ, že by jí její obavy neopustili a taky proto, že jsem si nebyl úplně jistý, zda tady už někdo nebydlí. Naštěstí se ale zdálo, že tohle místo bylo dlouho opuštěné. Vlezl jsem dovnitř, položil zajíce a sedl si kousek od něj. Ocenil jsem, že konečně nemám pod tlapkami sníh, a překvapivě tu i bylo o něco málo příjemněji. Možná díky tomu, že tu nefoukal ten otravný vítr.

Trochu jsem se ušklíbl. Ne, nebyla mi jen trochu zima. Byla mi zima jako prase. Nemělo smysl dělat, že to tak není. Stejně to bylo zjevné.
Ve Smrkovém lese, který sídlí vedle tohoto... specifického místa, jsem potkal ještě jednoho vlka. Ale to je vše," uvedl jsem věci na pravou míru a pak už jen čekal, jak se na mou nabídku bude tvářit. Souhlasila a já si nebyl jistý, zda z toho mám vlastně radost. Ale notak, seber se, ksakru! napomenul mě vnitřní hlas a já přikývl. Lehce jsem se přitom pousmál.
"Skvělé! Pak si vás najdu. Snad nebudu pryč dlouho," řekl jsem a rozešel se po stopách zajíce, kterého jsem před nedávnem vyplašil. Pokud se mělo někde začít, proč ne právě zde?

Jít po stopách zajíce nebylo těžké, jelikož jeho stopy ve sněhu skoro až zářily. Aspoň nějakou výhodu tohle zmrzlé místo má, pomyslel jsem si otráveně. Dlouho jsem šel jeho směrem, předlouho. Pak začínaly stopy pomalu mizet a přede mnou se tyčila jakási jeskyně, která by mohla být vhodným úkrytem, který jsme s vlčicí měli v plánu najít. Teď už jenom si zapamatovat ono místo. Spokojeně jsem se ušklíbl a zavětřil. Zajíce jsem tu nikde necítil, prošel jsem tedy kolem jeskyni a pokračoval v cestě dál. Až jsem ho konečně zavětřil. Jeho, nebo jiného? Těžko říct, ale měl jsem naději, že si přeci jenom napravím svou reputaci. Opatrně jsem našlapoval, až jsem ho zahlédl. Nebylo zde tolik sněhu jako na místě, kde jsem potkal vlčici, za což jsem byl rád. V hlubokém sněhu bych ho asi dohnat nedokázal a navíc jsem dělal docela bordel. Snažil jsem se jít co nejtišeji a ačkoli zajíc občas zvedl hlavu, naštěstí mě nezahlédl. Když jsem za ním vyběhl, neběžel jsem moc dlouho. Byl jsem dost blízko na to, abych ho stihl do pár vteřin srazit na zem a zakousnout. Ovšem kdo ví jak jsem si při těch psích kusech prořízl polštářek na přední pacce. Zjevně o nějaký kámen, který nebyl pod lehkou sněhovou přikrývkou vidět. Povzdechl jsem si a zhodnotil to tak, že holt dneska nemám svůj den. Dobrá zpráva ale byla, že zajíce mám. A tím pádem možná nebudu vypadat jako totální ňouma. Vzal jsem ho do tlamy a pomalu se vracel směrem, kde jsem nechal vlčici.

Když jsem jí našel, hrdě jsem se zazubil i s úlovkem v tlamě a položil ho do sněhu.
"Kus odtud jsem našel jeskyni, kde bychom se mohli schovat. A vy se v klidu najíst," navrhnul jsem spokojeně. Zima už mi tolik nebyla, díky pohybu a adrenalinu, který ze mě ale pomalu vyprchával. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se budu opět klepat jako drahý pes. Krvavou stopu, kterou jsem dělal díky své pacce jsem se snažil ignorovat a doufal, že si ničeho nevšimne.

První, co vlčici při pohledu na mě napadlo? Zima. Nedivil jsem se, asi na mě byl vcelku žalostný pohled. Nebyl jsem nikdy stavěný na velké zimy a v poslední době jsem jí ani nebyl vystaven. Můj kožich nebyl stavěný na tohle podnebí. A tak jsem se klepal jak ratlík.
"Trochu," hlesl jsem, i když pravda byla docela jiná, ale to vlčice mohla jistě vytušit. Upřímně mě mrzelo, že jsem jí připravil o jídlo - takhle špatný první dojem už jsem na někoho dlouho neudělal. Vadilo mi to mnohem víc, než nějaké špatné počasí. O to víc, když jsem slyšel, jak jí kručí v břiše.
"Zvědavost," vysvětlil jsem. "Žiju kus odtud a chtěl jsem poznat i okolní kraje," dodal jsem ještě, "takže ne, nejsem zdejší." Domněnka vlčice byla samozřejmě správná.
Úkryt pro mě byl ten nejlepší nápad, jaký mohl vlčici napadnout. Pořád jsem se ale cítil provinile. "To zní lákavě. Nejdříve bych ale rád napravil svou chybu, a našel vám něco k jídlu. Co myslíte?" navrhl jsem a snažil se trochu sebrat. Byl to přece jenom sníh. A trochu... nižší teplota.
Když jsem si tak vlčici prohlížel mezi řečí a měl jsem víc času, uvědomil jsem si, jak elegantně působí. Byla... přitažlivá. I slepec by to musel vidět. Snažil jsem se ale nedávat najevo tyto sympatie, které zjevně nebyly vhodné při prvním shledání a moc dlouho jsem na ní necivěl. Místo toho jsem čekal na odpověď a zavětřil v naději, že bychom opravdu mohli něco nalézt.

//Smrkový les <3

Sníh mě štípal do pacek a studený vzduch v plicích. Zdejší podnebí nebylo nic pro mě, to jsem si přiznal docela rychle. Zastavil jsem a přivřel oči. Kde jsem se to sakra ocitl, zabědoval jsem si nespokojeně. Oklepal jsem ze sebe pár sněhových vloček a raději se opět vydal na cestu, protože stát dlouho na jednom místě mi zrovna nesvědčilo.
Moje chůze ve sněhu byla dost neohrabaná a hlasitá. Neměl jsem ani nejmenší tušení, že právě tím pravděpodobně překazím lov vlčici, která kousek ode mě číhala na zajíce. Toho jsem najednou viděl proběhnout kolem mě. Zastavil jsem a překvapeně zamrkal. Ohlédl jsem se za ním a pak zase zpět - teprve tehdy jsem si jí všiml.
"Ah, zdravím!" prohodil jsem a pokusil se usmát, ačkoli jsem přitom drkotal zuby. "Asi jsem vás připravil o večeři. Omlouvám se," hlesl jsem trochu zahanbeně a znovu se oklepal, jako kdybych doufal, že tím ze sebe dostanu ten dotěrný mráz.

//řeka

Pomaličku jsem se vzdaloval od řeky a od Amaranta. Jak se dalo čekat, v lese na mě nečekalo žádné překvapení. Vše bylo stejné - tak, jako v den, kdy jsme s mým společníkem odešli k řece. Nasál jsem z plných plic vůni domova, pečlivě obešel hranice lesa a pak se pomalu vydal dál. Až do míst, která jsem neznal, ale která jsem rozhodně poznat chtěl. Ačkoli jsem se nechtěl zdržovat na cestách moc dlouho, chtěl jsem mít aspoň nějaký přehled o tom, jak to kolem smrkového lesa vypadá.
Jak jsem pokračoval v cestě, krajina kolem mně se začínala měnit. Bylo chladněji a chladněji, až jsem nakonec zahlédl na zemi první sníh. Netrvalo dlouho a byl všude kolem mně. Jako kdyby snad nějaká magie vládla tomu světu, a propůjčovala mu nezvyklou rozmanitost.

//Polární skála

Protáhl jsem si své dlouhé, hubené nohy i záda. Připravoval jsem se na cestu. Zdálo se, že Amarant je v pořádku, takže mi nic nebránilo prozkoumat trochu i místa v okolí. Možná nebylo úplně alfovské, nechávat cizího vlka na území mé smečky, ale smířil jsem se s tím, že možná nebudu alfa jako každá jiná. Měl jsem holt svůj styl. Jak se vlastně správně alfovalo jsem ani netušil, neměl mě to kdo naučit. Vařil jsem z vody. Stejně tu ale ještě nikdo další není, takže moje přešlapy nemůže vidět, uklidnil jsem se a s touto myšlenkou pohlédl na svého společníka.
"Půjdu se trochu porozhlédnout po okolí, ať poznám i jiné kraje. Rád jsem vás poznal. Zůstaňte, jak dlouho vám bude milé," řekl jsem a pousmál se. Pak jsem vlkovi kývl na rozloučenou. Vydal jsem se do lesa, ale měl jsem v plánu přes něj jenom přeběhnout.

//les

O tom, jak velký to byl či nebyl zádrhel, jsem s vlkem nepolemizoval. Jasně, že smečka bez vlků byla velký problém, ale já jsem prostě doufal, že dřív nebo později se to změní. A nebo ne. I s tím jsem přeci dokázal žít. Když přišla očekávaná pochvala na zdejší místo, spokojeně jsem se zatetelil. Měl jsem ale trochu obavu, které nevymizela ani potom, co mě Amarant ujistil o jeho jistém kroku. Ne, že bych neměl důvěru v jeho slova, ale jeho nový úkol ho evidentně nabil novou energií, která se drala na povrch a mohla způsobit... problém.
"Neměl byste..." nadechl jsem se, ale než jsem stihl cokoliv dřív, už byl na zemi. Naštěstí aspoň ne v ledové vodě. To mohl být v momentálním nečasu docela problém. "Jste v pořádku?" zahuhlal jsem s obavou v hlase, ale měl jsem za to, že to odnesl maximálně naražený zadek. "Hlavně se přitom vykřikování do světa nezabijte," upozornil jsem ho s lehkým úsměvem na tváři a došel k němu, abych zkontroloval, že mu fakt nic není.

//Smrkový les

Pokračoval jsem cestou k řece a přitom pečlivě poslouchal slova svého společníka. Jeho slova mě pobavila, musel jsem se zasmát. "Ano, je to drobný zádrhel, který by se musel vyřešit, to vím," ujistil jsem Amaranta, ale to už se před námi začala pomalu rýsovat řeka. "Jsme tady," pronesl jsem hrdě a očekával nějaká slova uznání, i když jasně... byla to jen řeka, ale pro mě už to byla moje řeka. A ta přece byla nejkrásnější pod celým širým světem. Skočil jsem na jeden velký kámen a zadíval se na hladinu, jestli tu náhodou neuvidím neopatrnou rybu.
"Opatrně, trochu to tady klouže," upozornil jsem vlka a přitom si vzpomněl, jak nedůstojně vypadala moje první návštěva, a první pád z kamenu s ulovenou rybou v tlamě. A nebylo úplně teplo, takže asi bylo lepší předejít zbytečnému vykoupání.
Vykřičení do světa, které mi vlk nabídl, neznělo špatně. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak přikývl. "Jasně, vykřičte to," odsouhlasil jsem jeho návrh a pousmál se.

Amarant se zdál být překvapeným tím, že krom mě tu nikdo jiný nežije. Ano, bylo to zvláštní, ale určitě ne nemožné. Než jsem přišel do Smrkového lesa, ani v okolí jsem žádného vlka nepotkal. Nezdálo se, že by tohle místo znali, nebo pro ně bylo nějakým způsobem atraktivní. Kdo ví?
"Pokud tu dřív někdo byl, dávno už odešel," řekl jsem. I to byla možnost. Zdejší smečka se mohla z jakéhokoliv důvodu rozpadnout. "Vlastně... ano, žiju tu sám, ale je to jen pár dní, co sem přišel. Tak trochu doufám, že se situace změní. Rád bych na tomhle místo založil smečku," vysvětlil jsem své záměry s úšklebkem. Pořád mi to přišlo trochu zvláštní a možná dost ambiciózní plán, ale to jediné, co se mohlo stát? Že se to nepovede, a budu svůj živo dál trávit jako tulák. To přece nebylo nic tako hrozného.
Amarant dál mluvil a mluvil a já měl co dělat, abych stíhal jeho myšlenkové pochody. Tu o jménech, tu o kožichu. Usmál jsem se.
"Děkuji." Byla pravda, že mi to trochu polichotilo. Když odsouhlasil můj návrh ohledně prozkoumání zdejší řeky, vyskočil jsem na nohy a vydal se tam.

//Smrková řeka

Překvapeně jsem nastražil uši po zavolání "hej hola" a poslouchal salvu slov, kterými mě zahltil. Odhadoval jsem ho už od pohledu jako veselou kopu, i tak jsem tohle ale nečekal. Rozhodně mi to ale nevadilo. Vlci jako on... se mi líbili. Lehce jsem se usmál a rozhlédl se.
"Že? Je to krásné místo," odsouhlasil jsem jeho pochvalu zdejšího lesa. "Nicméně vás asi zklamu, krom mě tu žádní jiní vlci nejsou," dodal jsem hned na to. Pak jsem lehce kývl hlavou a představil se. "Jsem Artem. Velice mě těší, Amarante," řekl jsem přátelským hlasem a lehce zahýbal oháňkou. Nebyl jsem tak plný energie a ukecaný jako on, ale trochu mě nabil pozitivní energií.
"Kousek odtud je řeka, taky moc zajímavé místo. Chcete se podívat?" navrhl jsem. Pak mě napadlo, že to asi není úplně správný krok, ale nechal jsem to být.